Autor: IvanGS //\\
Foto: IvanGS
Cesta na sraz BMW do GA-PA na čínských minimotorkách
Na tuhle akci jsme čekali 5 let. V roce 2008, krátce poté, co jsme se Zámkem Gorilly koupili a ujasnili si provedení, bylo jasné, že na nich do Gármiše musíme. Abyste rozuměli, každoročně tam továrna BMW pořádá mezinárodní sraz motocyklů, megaakci, na kterou se sjíždí motorky z celého světa.
Branami areálu projede každoročně 40 tisíc motorek! Vstupné zadarmo, za stan symbolických 7 Euro, v areálu jsou desítky stánků, stan pro několik tisíc lidí, ve kterém se koná v pátek a sobotu obrovská párty. Všude čisto, perfektní služby, nechápu třeba jak udržují tak čisté mobilní toalety, vybavené dokonce květinami. A přitom vše nenápadné, kdysi jsem odhodil vajgla a sotva jsem ušel 3 kroky, de se vzal, tu se vzal človíček a už ho napihoval na tyč. Uprostřed toho obrovského stanu o rozměrech snad 100x200 metrů jsem si dal jídlo, talíř nechal na stole a když jsem byl 5 metrů daleko, už to sklízela krojovaná babka, ta snad musela vyjet z podlahy, nike jsem ji před tím neviděl! Zdarma se půjčují motocykly jak na silniční projížďku i enduro modely na dvou středně náročných tratích v areálu, kde vás doprovází instruktoři z BMW enduroškoly, někteří z nich jsou účastníky legendární soutěže Paříž-Dakar.
Se Zámkem jsme se smáli při představě, jak na akci dorazíme na čínských opicích, ale vždy bylo něco přednějšího. Až počátkem roku 2013 jsme rozhodli, že JEDEME za každou cenu!
Akce se koná tradičně první víkend v červenci, v tomto případě 5.-7.7.2013, odjezd jsme naplánovali jako vždy na čtvrtek, abychom si navečer v klidu postavili stan co nejblíž k centru všeho dění.
Přípravy nebyly skoro žádné. Zkontrolovali jsme motorky, rutinně nabalili co šlo a zbytek dali na BMW R1150GS mojí Drákuly. Ta odvedla hrdinský kus práce, GS měla první sezónu, ve dvou na té obrovské motorce ještě nejela a do Ga-Pa měla vézt na tandemu naši Kristýnu. A taky dva stany, Zámek zjistil, že na opici se mu nevejde a vrazil ho Drákule. A k tomu jely holky samy napřed. A bez navigace. Kristýna, pověřena přípravou tratě, to měla hotové za 2 minuty: Hradec – Praha – Mnichov – Garmiš, to je jasný, ne? Navigaci Drákula neměla, její Becker se odebral do věčných lovišť, asi mu neprospělo několik pádů na silnici v době, kdy Drákula neměla pořádný držák. Že by do Ga-Pa netrefily, se nebála, tak jsem jim pomohl 4.7. ráno motorku sundat ze stojanu a holky vyrazily, nejprve do Hradce, kde měla Drákula nějaké služební povinnosti. Počítali jsme s tím, že opice pojedou část dne první, GS je někde předjede, a než do cíle dojedeme na opicích, holky postaví stany.
V 7.00 jsme vyrazili i já a Zámek. Opičky si vrčely, jeli jsme 90 km/h, v ČR jsme plánovali dálnici, v Německu raději ne. Za Prahou Zámčus zjistil, že mu kape olej, ale ne moc. Taky ztratil šroub od víka zapalování, ten jsme chytře odmontovali z plůtku kolem toalety na pumpě. Minuli jsme Plzeň a pokračovali na Stod a přechod Furth im Wald. Stavěli jsme každých 100 kilometrů, káva, cigárko, sušenka, pochvalovali jsme si, jací jsme hrdinové, počasí bylo skvělé a nálada taky. Z Chamu jsme chtěli jet po prdelkách do Mnichova, najít obchvat kolem města a pokračovat po okreskách až cca 30 km od Ga-Pa, kde dálnice stejně končí. K dispozici jsem měl malinkého Garmina eTrex Legend, není špatný, ale protože se mi horší zrak, není navigace na malinké obrazovce s brýlemi na dálku snadná. Ale šlo to v pohodě, jen když jsme za Chamem odbočili na Roding, jeli jsme sice pěknou krajinou, ale samá vesnice s jedním semaforem za druhým, zácpy a objížďky. Po několika desítkách km jsme vyhodnotili, že na to kašleme a jedeme na dálnici. Ta nebyla daleko, vlastně jsme ji kopírovali po okreskách, najeli jsme na ni, dali plný plyn, abychom kromě velikosti nebudili podezření i pomalou jízdou, a frčeli 100-105 km/h, v závěsu za kamiony i víc. Předjížděla nás spousta motorek směřujících tam co my, bylo jasné, že letos bude akce obrovská. O Drákule jsme nevěděli, teoreticky měla být před námi a jak jsme zjistili večer, opravdu byla a dokonce věděla kde jsme my. Nejela rychle a kdekoliv zastavila na pumpě, dávali se s ní do řeči s motorkáři, kteří mj. referovali, že cestou předjeli 2 mrňavé motorky, nejspíš BMW GS vyprané na 90°C.
I my zastavili ještě před Mnichovem na pumpě, plné motorek. Majitelé se seběhli a nevěřili vlastním očím. Parkovištěm projelo policejní auto, zastavilo, příslušníci německého SNB zírali a my se modlili ať nechtějí vidět techničáky s rychlostí 76 km/h. Našěstí se pokochali, opice vyfotili a jeli dál.
Mnichov se blížil, počet jízdních pruhů zvyšoval. Auta, i mohutná, nás předjížděla ze všech stran a bylo jasné, že přehlédnutí opičky by mělo fatální následky. Ale i naše porucha by dost zkomplikovala dopravu, snažili jsme se na to nemyslet a smažili to dál. Obchvat Mnichova jsme nenašli a 2 hodiny se prodírali rozpáleným centrem města, to už byla lepší ta blbá dálnice. Byly čtyři hodiny odpoledne, čas podle plánu, zadky nás nebolely, nálada i morálka stále na vysoké úrovni, no co, 500 km už jsme ujeli mockrát. I za Mnichovem jsme rezignovali na okresky a frčeli po dálnici, spoléhaje na benevolenci Deutsche Polizei. Aut jezdilo málo, o to víc motorek, všichni zdravili. 50 km od Ga-Pa začelo pršet, vzali jsme si nepromoky, pršet přestalo, ale už jsme nezastavovali. Dálnice skončila a posledních 30 km jsme si užívali. Alpské scenérie, pěkné počasí a pohoda. U cedule Ga-Pa jsme si padli do náručí, a udělali klasické frajerské gesto ze seriálu Pat a Mat. Zámku, dokázali jsme to!! Zavolal jsem Drákulu, ta už byla na místě, stany postavené, i holky to zvládly! Projeli jsme nádherným alpským městečkem a po paměti jeli k místu srazu na jeho okraji, na úpatí alpských velikánů. Zabloudit se stejně nedalo, směřovaly tam proudy motorek, ale jen Gorčám se dostávalo ovací, lidé nás zastavovali, fotili, poplácávali a uznale zdravili zdviženými palci.
Přestože bylo navečer a pořadatelé už odkláněli motorky na vzdálenější parkoviště, Drákula a Zdenda s Gabčou (přátelé z Ostravy, BMW R1150GS) nám drželi místa na centrálním parkovišti v areálu. Na to si pořadatel moc nehraje, takových vyčůránků tvrdících, že jim někdo drží místo by bylo víc, ale v tomto případě byli pořadatelé instruováni, že nepůjde o běžné motorky a když viděli, že nezabereme moc místa, pustili nás. Zaparkovali jsme na dohled od hospody a v okamžiku byli obklopeni davem lidí. Foťáky cvakaly, ze všech stran se natahovaly ruce a plácaly nás po zádech. Když jsme řekli, že za sebou máme nonstop 600 km z Čech, byli jsme hrdiny. Prodrali se k nám přátelé, přivítali jsme se a odešli ke stanům. Po převlečení do opičích triček a stručné hygieně jsme se přesunuli do hospody, popíjeli, dělili se o zážitky z cesty, sledovali davy obklopující naše opičky a bylo nám krásně…
V pátek srazová klasika – stánky, hospoda, endurotrať, vystoupení Chrise Pfeiffera a tak stále dokola. Večer párty ve stanu, muzika, pivo z tupláků a obrovské preclíky. Tradičně přijel cestovatel a herec Charlye Boorman a byl jednou z hvězd, podobně jako ještě větší cestovatel, slovinský Čech Igor Brezovar. Gorilly jsme hlídali, byly stále obklopeny davem lidí a mnozí, již pod vlivem alkoholu, se neostýchali na ně sedat, jeden dokonce zvedl Gorču do náruče a chtěl, aby ho přátelé vyfotili. Skočil jsem po něm, vynadal mu, omluvil se a odešel. V jednom ze stánků jsme na kus papíru napsali německy „Prosíme nesahat, jen koukat“ a připevnili to na plexiskla. Lidé se s námi bavili a našlo se mezi nimi i dost opičích fandů a majitelů, nikdo z nich ale na opici nejezdí turistiku. Pomalu jsme litovali, že jsme do víka kufru nevyřízli štěrbinu na vhazování mincí a nenapsali k tomu „Děkujeme za příspěvek, šetříme na velké motorky“, možná bychom si mohli koupit fungl nová BMW. Popíjeli jsme s dalšími českými účastníky dlouho do noci, kdy přišla tradiční průtrž mračen, až skoro nebylo vidět laserové logo BMW posunující se po svazích hor. Přesto to byl kouzelný a nezapomenutelný večer.
V sobotu u snídaně jsme rozhodli, že odjedeme a beze spěchu se budeme přesouvat k domovu. Martina bolelo koleno, má s tím už dlouho problémy a potřebuje častější zastávky. Kikina to nesla nelibě, sraz se jí líbil, nakonec jsme jí něco slíbili, ani nevím co. Sbalili jsme stany a vyrazili. Dvě Gorči, BMW R1150GS (Drákula + Kikina), a BMW R1200RT (Zdenda + Gabča). Ne že by opičky trochu nezdržovaly, ale fakt ne moc a v zatáčkách, kterých bylo zpočátku, ještě v Alpách, dost, velkým motorkám i ujížděly. Bylo pěkně, cesta pěkně ubíhala, sprchlo až u českých hranic. Za nimi jsme to otočili na Lipno a ubytovali se v kempu „Ve stráních“ v Černé v Pošumaví, kde byl opičí sraz, pořádaný Doktorem, na jaře. Ten kemp je skanzenem komunistických rekreací, neposekaná tráva, téměř nefunkční hospoda. Vyfasovali jsme luxusní „apartmá“ chatku plnou pavučin, chybějících nebo vyražených dveří, které nešly zavřít, prý byla pro 6 osob, ale 2 nové polské matrace jsme museli dát na vlhkou podlahu v kuchyni. Nefunkční sprcha, v koupelně zapomenuté nářadí od poslední rekonstrkce, která proběhla už hodně dávno. Ale nám to nevadilo, vracelli jsme se domů, pro opice to byla dost velká, a zcela bezproblémová cesta a taková drobnost nás nemohla rozladit. Jediné, z čeho jsme byli smutní, byl návrat, hned bychom se otočili a jeli zpět.
V neděli následoval už jen přesun 250 km domů, to ani nestojí za řeč. Opičky opět dokázaly, že jsou malými VELKÝMI motorkami, spolehlivými, zábavnými a vhodně upravené i na turistiku a dlouhé cesty komfortními.
Nebojte se cestování na opicích, kam pojedeme příště?
Ivan Lelák
