Autor: Kovboj //\\
Foto: Kovboj
Drsoň kemp 2012
Když napadlo Yettiho uspořádat 26. a 27.5. 2012 sraz v Budislavi u Litomyšle v duchu drsného návratu civilizace do divočiny, uvědomil jsem si, že to je asi to pravé pro mne.
Jsem již líný povaleč, který má rád pohodlíčko domova. Vzpomněl jsem si na mladá léta a na mé zlaté časy trempování a to rozhodlo.
Jede se do Budislavi na Drsoň kemp.
Přislíbil jsem Yettimu, že dovezu nějaké stroje na ukázku a něco pro motorky. To ale vyvolalo problém, že nemohu jet na Monkey po vlastní ose.
Zájem o účast měl i můj tehdy desetiletý syn Fanda, tak jsem rozhodl, že pojedeme dodávkou a tam se nám to vše vejde.
Moje motorka, Fandy motorka, skútr na ukázku, nějaké oleje a díly pro ostatní účastníky srazu.
Sobotní brzké ráno a odjezd na Drsoň kemp proběhlo v pohodě. Nebudu nikoho unavovat popisem jízdy dodávkou , protože na tom není nic zajímavého.
Proč psát, že jsem v Chrudimy špatně odbočil a pak asi hodinu bloudil. No nic, slíbil jsem Yettimu, že tam budu do desáté ranní a sliby se plnit mají.
Já to však nedal. Než jsem našel tu správnou trasu a dorazil na místo určení, bylo půl dvanácté.
Yetti mi po cestě volal strachuje se, zda jsem si neudělal vlastní drsoň kemp a nezůstal někde v divočině ohrožován zdivočelou zvěří.
Vítejte – Budislav – konec cesty.
Na palouku nás přivítalo indiánské teepe, krásné ohniště a drsná vítací cedule Drsoň kemp. Yetti nikde – jel se prý obléknout, jen pár opičáků sedělo kolem vyhaslého ohniště.
Jarda s přítelkyní tam byl již od pátka, Mojmír dorazil chvilku před náma. Proběhla potlapkávačka a seznamovačka.
Náhle se v dáli na louce objevil divoký stroj neméně divokého Yettiho v maskovacích barvách.
On to Yetti má z domova na místo srazu po louce blíže. Nazdar Yetti, opět potlapkávačka.
Úvodní Yettiho slova přivítání a pak pokec o všem možném. O motorkách, motorech, kdo co jak a který, o holkách a také o chlapech a hlavně o tom, co nás drsného čeká na projížďce.
Tak raději vyrazíme, abychom ty hrůzy drsné divočiny měli za sebou.
Trošku jsem měl obavy o Fandu, přece jenom v deseti letech nemá řidičák ani na Monkey a nevěděl jsem, jak se popere s tou drsnou divočinou.
Popral a ještě nám všem ukázal jaké jsme bačkory. Bylo znát, že má dlouholetou praxi z motokrosových závodů na čtyřkolce.
Jeli jsme pole, polní cesty, louky kde na nás hrozili nějací sekáči sena a zase polní cesty a pak silnice a opět polní cesta.
Ani nevím, kdy se k nám přidali další opičáci. Teda opičák jen jeden na stříbrné chromovce a jeden na čoprovi.
Rád bych napsal kudy jsme projížděli, ale copak znám názvy luk a polí? Nakonec jsme vyjeli u nádherného zámku v Nových Hradech.
Normální turisti musejí nechávat svá auta a motorky na parkovišti a pak se trmácet pěšky k zámku.
To by ale nesměl být Yetti zlým a drsným Budislavským, abychom to neměli jinak. Prostě jsme vyjeli až na nádvoří ke vchodovým dveřím.
Turisté měli tím o další atrakci postaráno.
Příjemně jsme poseděli a pokecali sedíce u místní cukrárny na nádvoří a nedbaje na výhružně drsné pohledy některých nespokojených turistů,
kteří se museli nejdříve promotat mezi našimi motorovými miláčky aby se dostali ke vchodu do zámku.
Další cesta pokračovala nudnou asfaltovou silnicí, kde jediný drsný byl traktor s kládama na valníku, který jsme museli předjet.
A pak to přišlo. Odbočka a závora se zákazem vjezdu. Za závorou, kterou jsme s vypětím všech sil objeli, nás čekala cesta necesta.
Cesty byl kousek a pak jsme museli slézt z motorek a přenášet je přes veliké hromady obrovských balvanů.
Na jedné straně sráz hluboko dolů a na straně druhé balvany a odtěžené skály. Nějaký místní lom. Fanda to jako správný motokrosař dal v pohodě, za to já funěl jak debil.
Kamení skončilo a byla nádherná zpevněná cesta až do hlubin lomu. Bylo to nádherné a super jízda na takovém povrchu s představou, že to ujede a vy se zřítíte ze strmého srázu plném kamení.
Výjezd z lomu opět kolem zavřené závory přes navršenou zeminu plnou kopřiv a nějakého roští. A opět nudná cesta po silnici.
Odbočka do lesa a jízda korytem vyschlého potoka nepatří mezi mé oblíbené zábavy, ale drželi jsme se všichni za Yettim asi pětset metrů.
Pak jsme to otočili, protože Yetti prozradil, že musíme za nějakých sto metrů motorky tahat lanem do kopce, abychom se vůbec dostali dál.
Tak jsme to otočili a raději se pustili dál po nudné silnici. Prostě drsoň nedrsoň, tak drsný zase nejsme.
Odměnou nám byla zastávka v lesíku u posezení v trávě. Pak cestou necestou, polema, loukama zpět na základnu.
Yetti se ujal role učitele a začal nás učit přežití v drsné přírodě. Jak zapálit oheň bez sirek a zapalovače, jak si připravit ohniště a jak na to, když je vše mokré.
Ukázal nám a poutavě vyprávěl o umění nožířském, jak brousit, jak řezat, jak zacházet se sekerkou a co dělat s mačetou abychom si neusekli část svého těla.
Fakt pohoda až do večera.
Všichni jsme dostali potvrzení o tom, že jsme drsoňové a tím můžeme do drsné matičky přírody se šancí přežít. Parádní den.
Vše zabalit, naložit, nezapomenout syna Fandu a jedéém domů. Hlavně nezabloudit. Yetti díky moc a těšíme se na další Drsoň kemp.
