Reportáž o cestě do Číny – díl 1.
Text a foto: Caprighia |
Úprava a vydání: Kovboj
Náš kamarád Caprighia (Capri) je na dovolené v Číně a tak se s námi podělil o zážitky. S jeho svolením zde mohu vše zveřejnit ať se také pobavíte, případně to může být pro někoho inspirací.
Předmluva aneb jak to začalo:
Capri někdy na jaře tohoto roku začal mluvit o návštěvě nějaké asijské země.
V bádání proběhlo mnoho asijských zemí. Našel nějakou čínskou seznamku a začal tam holkám psát - seznamovat se. Vše pomocí google překladače. Hledal asi tak tři měsíce a celou tu dobu si dopisoval ještě s dalšíma z jiných měst.. Co kdyby tohle nevyšlo. Nakonec měl číňanku v každém městě. S jednou se dohodl, že přiletí, ať na něj počká na letišti......
Ještě drobné info: neumí žádný jazyk.
DOPIS OD CAPRIHO:
----------------------------------
Ahoj všem,
tak sedím pěkně v pokoji, sice jsem se nedokázal domluvit v recepci jestli tu je internet, jen krčili rameny, ale pak jsem za televizí našel kabel, vrazil ho do noťasu a ono to fachá. Mám pořád trochu zmatek z časového posunu, je tu o sedm hodin víc. Tak to vezmu od začátku.
Z Prahy do Amsterdamu je to chvilka, než se člověk rozkouká je pod ním moře a přistane. Tam mi nešla vytisknout letenka, ale v informacích byl super člověk, naštěstí mluvil německy. Pomohl mi vše zařídit, poradil s výběrem sedadla a doprovodil mně ke správnému nástupišti. Úžasné služby. Tím sranda s cestováním skončila a začal adrenalin. Měl jsem přestupovat v Kantonu, ale bylo mezipřistání v Pekingu. Tam nás vyhnali z letadla přez nástupní tubus a zase ven na plochu, pořád kontrolovali letenky a dávali různé lístečky, které zase jinde vybírali, no děs. (jinak letěli jsme přes Helsinky a Novosibirsk, tedy bez přistání).
V letadle vedle mně seděla taková pětadvacetiletá Yoko Ono a pořád něco brebentila anglicky a tulila se, jenže já s mojí angličtinou byl celkem v pr…, což platilo čím dál víc. Pak jsem prošel nějakou imigrační kontrolou, instinktivně nastoupil do nějakého letištního busu a ten nás zase zavezl zpět k letadlu. Místo na sever, kam jsem potřeboval, jsme letěli na jih, do Kantonu. Tam bylo příjemných 30 stupňů, což bylo ve svetru a kožené bundě prima. Tam ovšem nastal chaos, že jsem už málem rezignoval.
U výdeje báglů mi řekli, že letí až do cíle, tak ať se nestarám. Letenku mi naštěstí vytiskl už onen mužík v Amsterodamu. Myslel jsem, že mám cca 11 hodin čas, jenže jsem nějak pozapomněl, že už jsem v časovém pásmu + 7 hodin. Pak mi to došlo a začal fofr. Nikdo nevěděl, kde je nástupiště B. Posílali mně od čerta k ďáblu, prošel jsem zase dvakrát imigrační kontrolou a byl v začarovaném kruhu. To letiště je asi desetkrát větší, než Ruzyně. Pak mně naložil nějaký maník do něčeho jako golfový vozík a vezl kamsi neznámo, skrz nějaké podzemní parkoviště atd… Nakonec mně vysadil a mávl rukou někam, že tam to je. Bylo, jenže o patro výš, což nikde nebylo napsané, všude totální chaos. Do odletu bylo asi dvacet minut a já konečně našel šipku Gate B pěšky 20 min. Tak jsem běžel, zpocený jak kráva. Nástupišť B tam bylo asi třicet. Nakonec mně jedna holka napsala na letenku B 03 a byl jsem u cíle.
Pořád jsem se snažil projít skrz kontrolu letenek a vždy mně poslali do háje. přitom na obrazovce svítilo číslo mého letu a blikal nápis boarding. Už jsem byl docela naštvaný a začal se vnucovat. Ona potíž byla v tom, že tam právě nastupoval let před námi, který byl zpožděný. Prostě napotřetí mi tam kontrolorka napsala na letenku čas, kdy mám přijít. To jsem využil k cigáru v hulírně 2 x 2 metry plné kouřících číňanů. Po odbavení jsme sešli někam na plochu, kde stály autobusy. Ovšem, jak poznat, který jede k mému letadlu?
Prostě jsem to risknul a kamsi odjel. Tam nás vysadili a zase poslali do budovy. Další osobní prohlídka, chaos, lístečky v ruce a venku autobusy. Už jen dva. Tak jsem jeden zvolil, neb jsem si matně pamatoval, jak se čínsky píše Changchun - moje cílové město. Bylo to správně. Ufffff…
V tomhle letadle byla Asie ještě asijštější. Byl jsem tam jediný neasijec a budil všeobecný zájem. To už nebyl tichý let, jako ty předtím, ale skupinky se různě sesedaly a brebentily, jako ve školním autobuse. Dorazil jsem do cíle a bágl nikde. Upřímně, už mi to bylo jedno. Vylezl jsem tedy ven a tam na mně naštěstí čekaly dvě ženský. Zařídily sepsání protokolu o zavazadle. Mám v něm oblečení, chlast a tabák. Tohle letiště města Changchun, které má asi 3 miliony obyvatel je menší než Košice a vypadá to na něm jak ve Vysočanech za bolševika.
Jedna ženská se mně hned chytla za ruku, dala mi kytku a šli jsme ven. Tam čekal nějaký borec v luxusním autě, měl asi dva metry, zlatý řetěz a náušnici, krve by se ve mně nedořezal. Jinak tma a nikde nikdo. Trochu mně uklidnilo, že jsme skrz rozkopané předměstí najeli na dálnici do Jilinu. (mýto jako ve Francii). Dálnice celkem slušná betonová, provoz skoro žádný. Ovšem trochu mně znervózňoval způsob jízdy. Chvíli jel vlevo, chvíli vpravo, chvíli 80, chvíli 180, občas nějaký náklaďák, tak začal zběsile blikat dálkovými, předjel ho ze strany která byla zrovna volná a pak měl blinkr puštěný celých 100 km. Tím byl konec cesty, vysadil mně s buchtama před hotelem a odjel. Pak odjela jedna baba a druhá mně doprovodila do pokoje. Hned že mi vypere oblečení, když nemám druhý kufr. No dobře.
Než jsem si dal sprchu, tak se oblékla do noční košilky a že jdeme spát. S tím jsem opravdu nepočítal. Ale co naděláš, sice jsem chtěl původně reprezentovat Čechy v pití piva, ale nemohl jsem vzdát ani tuto disciplínu. Asi jsem reprezentoval dobře, protože mně vzala na snídani, koupila mi pyžamo a po návratu z města teď chrní jak mimino.
Je to tu jiný svět. Tady bych nebyl schopen ujet autem po městě ani dvěstě metrů. Je to něco šíleného. Všichni neustále troubí, jezdí zleva, zprava, neskutečný chaos. Taxíky ovšem nejsou drahé, dvě cesty po městě dohromady za padesát kaček. Snídal jsem nějakou nudlovou polévku, to se baští hůlkama. Sice jsem to nějak zvládnul, ale mám křeč v zápěstí. Můj příbor je v druhém kufru. No večer jdu na prohlídku města, tak vyzkouším zase nějaké jídlo.
Lidí všude jako much. zatím mi město připadá takové otlučené, tak uvidíme. Ještě jsem tu neviděl bělocha. Na ulici na mně koukají jak na zjevení. V bance mi nesměnili eura, asi to chce jinou banku. tak jsem vybral nějaké junáky z bankomatu, což byl v čínštině docela úkol. Dnes je tu státní svátek, tak asi moc nefungují. Vyvracím info, že je v Číně hospoda na každém rohu. Občas bistro s nudlema, jinak nic. Prošli jsme se večerním městem, je to docela pěkné, právě probíhají slavnosti. Jídlo mi tu moc nechutná, takové nezvyklé chutě. Dal jsem si večer vepřový bůček s česnekem - vypadalo to tak, že česnek a bůček plavaly v něčem mastném pálivém. Kámoška měla nějaké kousky nevím čeho, taky to plavalo v oleji a chili. Je to trochu průzkum bojem. vyzkoušel jsem pivko, není to žádná síla, ale dá se. Dal jsem dvě. V hospodách, tedy spíš bistrech se nekouří. Na hotelu naštěstí ano. Mám nabalíno tak ještě na dva dny, doufám že se najde kufr. Jinak Marlbora tu stojí asi 38 kaček. Tak jdu zase reprezentovat.
Dnes - neděle - se vše v dobré obrací. Ta druhá ženská, je to taková dáma, asi z vyšších kruhů, moc milá a schopná, dokázala zařídit, že našli můj druhý kufr a nechala mi ho dopravit do hotelu. Jupí, mám svůj tabáček.
Byli jsme na fajn procházce v parku, akorát všude mraky lidí. On ten státní svátek totiž bude trvat celý týden. Postupně získávám přehled, co je poživatelné a co ne. Takže super oběd, hovězí a vepřové plátky a houby s masem, velká dobrota. Ty hůlky mi stále dělají problém, ale přeci to nevzdám. Moje průvodkyně se asi už ode mně nehne, ale já bych tu sám ani nepřešel ulici. Systém dopravy a chůze jsem stále nepochopil. Nějaké barvy na semaforech jsou, ale nevím k čemu. Přechod přes bulvár je ruská ruleta, akorát náboj je ve všech komorách. Ovšem ještě jsem neviděl nehodu. Chce to nemyslet a jít. Po třech dnech jsem stále neviděl bělocha, různé rasy asiatů jo, od eskymáka po tibetského mnicha, ale běloch žádný. Takže všude způsobuji nemalý rozruch, což je prý dáno jednak moji nepřehlédnutelnou šířkou a fousama, a jednak tím, že zde se mohu směle nazývat čahounem. Ženský tu mají tak 150 cm, ta moje kámoška je obryně, má asi 160 cm. Zažívací problém žádný nemám, což je kupodivu, neb s hygienou potravin se tu moc nezabývají.
Začíná to být zajímavé. Přecházení silnice už zvládám, naopak teď protahuju mezi autama kámošku. Už vím, proč pořád troubí. Prostě oznamuje, že jede a neuhne. Když ti ostatní neudělají žádnou změnu a jedou dál, tak se prostě protáhne okolo a je to. Myslím, že za pár dní bych to zmáknul, akorát to není nic pro české spící řidiče. Moje kámoška mně stále překvapuje. Dnes jsem už spal jak mimino a ráno mi řekla, že je šťastná, že jsem krásně chrápal, hehe, že je to známka dobrého spánku. Hrozně se divila, že český ženský stěhují chlapy spát vedle, když v noci řežou dřevo.
Byli jsme v docela fajn parku, kromě mostů tu fungují i lodě jako převoz (6 kaček). Absolvoval jsem snídani v hotelu, klasika švédské stoly (cena 30 kaček). Číňani čuměli, jak bojuju s hůlkama, pak se jeden snažil napíchnout slizkej kulatej knedlík a ten mu vyskočil na stůl. To byl ten správný okamžik předvést západní kulturu. S klidem angličana jsem vytáhl vidličku, napíchl svůj knedlík a provokativně s ním pohyboval vzduchem. S grácií jsem ho okousal a vzal další. Měli po vysmívání. Večer jsme si dali pečené kuře, dobrota díky koření, ale oni to podávají tak, že ho rozsekají na kousky i s kostmi, a to je i pro ně docela boj s hůlkama. Vidlička opět nezklamala a kuchaři na mně čuměli z kuchyně jak vrána do popelnice. Nicméně hůlky začínám docela ovládat, tak to kombinuju. Prostě něco baštím vidličkou, pak vezmu hůlky, a co se dá, jím s nimi. Takže mají utrum se srandou.
Dnes to bude trochu úkol, jdu na oběd domů k nějakým lidem a přiznám se, že mám docela obavy. Něco tu chutná fakt hnusně a nikdy člověk neví a ani podle obrázku to nepoznáš, jestli to bude mňamka nebo fujtajbl.
Kámoška mi denně pere a považuje to za radost, já zatím píšu maily, piju kafe a kouřím. Všechno mi hezky srovná do komínků. Tu bych potřeboval doma. Jako doplněk se neustále stará, jestli jsem dost happy.
Zatím zdárek, Capri.
